Rozhovor s dramaturgyní a uměleckou šéfkou A studia Rubín kontextově přibližuje meditační túru Slunce, seno, pavlišov, která vznikla ve spolupráci s uměleckým šéfem Chemického divadla Vojtěchem Bártou. Představení se můžete zúčastnit dnes od 19h s možností autobusové přepravy do Broumova, kde se společné procesí zahájí.
První performativní umělecko-komunitní akci jste zahájili minulý rok v období Svatojánské noci pod názvem Pivo, hlína, pavlišov. Jak se vůbec zrodil tento nápad a spolupráce s Chemickým divadlem?
Naše spolupracovnice a produkční Bára Kunstovná se angažovala v broumovské kandidatuře na EHMK 2028 a tudíž jsme věděli poměrně dost o vznikající koncepci. Všechny nás okouzlil už především samotný fakt, že se Broumov a jeho okolí do této kandidatury vůbec pustil. Spolu s Chemickým divadlem nás pojí přátelské pouto a také lidé z Chemického spolupracovali nebo spolupracují s Rubínem a naopak. Bylo vcelku jasné, že bychom společně chtěli něco dělat. A ve chvíli, kdy se naskytla možnost vymyslet projekt právě pro Broumov, tak bylo jasné, že se takto spojíme. Navíc, nutno říct, že Vojta Bárta má za sebou několik venkovních projektů, například lehce podobnou túru na Šumavě.
Letos jste jeho druhé provedení pojmenovali Slunce, seno, pavlišov. Tematizují jednotlivé názvy události spojené s broumovskou tradicí martínkovické túry do hor? A v čem se bude lišit tento ročník oproti minulému?
Ten vývoj od „piva a hlíny“ ke „slunci a senu“ má jistou vnitřní logiku. Pivo, hlína, pavlišov samozřejmě v sobě chtě nechtě nese velkou míru ohledávání samotného místa, tvaru i produkční náročnosti takovéhle akce. Slunce, seno, pavlišov tak má značnou výhodu, že už mnohem lépe víme, do čeho jdeme. V Pivo, hlína, pavlišov jsme se hodně nořili do místní historie, ze které jsme vytáhli několik postav a událostí. Například šlo o příběh Kristiny Ringlové a sucholského mariánského zjevení. To je samozřejmě tak silný a zároveň vnitřně provokující příběh navíc bezprostředně spojený s tímto místem, že by snad nebylo ani možné ho nepoužít. V tom je to vnitřní spojení s pojmenováním Pivo, hlína, pavlišov. Hlína pak upomíná nejen na to, že v místě, kde již zmíněná Kristina Ringlová uviděla Pannu Marii se prý objevila také léčivá hlína a lidé se jí chodili pomazávat, ale také na to, že celý ten tvar tak vyhrabává z hlíny, z tohoto místa, co je v něm ukryté a možná už polozapomenuté. Pivo pak je klasický alkoholický nápoj, který spojuje, ale který může také posilovat rozmíšky s tragickými vyústěními, jako v případě příběhu o zavražděných kněží. Letošní Slunce, seno, pavlišov si samozřejmě zcela vědomě pohrává a parafrázuje kultovní filmovou komediální trilogii Zdeňka Trošky, která je opravdu lidová. Tím názvem chceme poukázat na to, že tato meditační túra je něčím, čeho se může zúčastnit opravdu každý a že jeho součástí jsou kromě tedy přiblížení k lokální historii a také tomu, čím region žije nyní, i všechny příjemné letní aktivity, jakými je procházka lesem, zpívání táborových písní, samotný táborák, setkání s přáteli a v ideálním případě i sousedy u piva. A letos to také bude mnohem větší zapojení místních, které, jak doufáme, přinese ještě novou kvalitu celého zážitku.
Naplánování takového procesí předchází důsledná příprava, co se týče historického výzkumu a jeho vazbám k daným místům. V čem se liší náročnost práce v rámci site-specific performance oproti jevištní realizaci?
V Rubínu a troufám si tvrdit i v Chemickém divadle je jakousi samozřejmostí, že když se vytváří nějaká nová inscenace, tak jí předcházejí dost poctivé rešerše. Nejinak tomu bylo i v tomto projektu. Minulý rok jsme načetli hodně literatury o regionu, ať už čistě historické, nebo o různých legendách a také beletrie a poezie. Důležitou spojnicí byl také Honza Hamerský, vystudovaný historik a obyvatel Martínkovic, který nám zprostředkoval velké penzum informací a odkazů na materiály, a nakonec si také v „pavlišovu“ zahrál. Nicméně tato rešeršovací fáze je dost podobná, jako při přípravě „normální“ inscenace. Ten rozdíl nastává při řešení prostoru, a tudíž i zvolené formy. Pro nás byla inspirací sekularizovaná martínkovická pouť, která se konala v meziválečném období. Ale samozřejmě jít celou její původní trasu nebylo úplně možné, protože by vylučovala přítomnost nejmladších a starších diváků a divaček. A také bychom asi potřebovali mnohem více účinkujících. Další věcí, která pro nás byla také důležitá, bylo zaangažovat do projektu co nejvíce místních. Koneckonců oni jsou největšími tzv. experty na svůj kraj a my vlastně stále návštěvníky. Nechtěli jsme, aby celý projekt v konečném důsledku působil tak, že partička divadelníků z Prahy přijela na broumovsko dělat divadlo o tom, jak si představují, že se tu žilo nebo žije. Poslední věcí, která je značně rozdílná od inscenace v divadle, je její produkční a organizační náročnost. Akce, kde se nejdříve jede autobusem, společně se vyráží a pak následuje tří kilometrová trasa s různými stanovišti a kde se také musí například některé rekvizity a samotní herci a herečky v poměrně krátkém čase přesunout na různě vzdálená místa, to chce opravdu nejen organizovanost, speciální zkoušení, ale především dostatek lidí, kteří to dokáží zajistit. No, a pak jsou tu samozřejmě i trumfy v podobě velkých neznámých jako například, jakou rychlostí diváci půjdou a jaké bude počasí.
Součástí akce jsou herci, kteří jsou průvodci diváků. Máte ovšem dojem, že se hranice mezi tímto rozdělením postupně stírá a každý se svým způsobem podílí na vývoji performance? Společná cesta byla minulý rok završena tancem a posezením u svatojánského ohně, což nabízí nový až imerzivní zážitek zapojení se do procesí.
Ono asi záleží, jak se na to podíváte. Pivo, hlína pavlišov nebyla v primárním smyslu interaktivní. Nevyzývali jsme diváky k tomu, aby plnili nějaké konkrétní úkoly nebo přímo vstupovali do interakce s herci. Ale zároveň celý ten tvar je koncipován jako „meditační túra“ a tedy podstatou túry je, že se odněkud někam putuje. Takže vlastně už jen tím, že se na tu pouť s průvodci vydáte, tak se stáváte účastníkem a naplňujete vlastně podstatu celého tvaru. Co se týče dalšího fungování diváckých účastníků, jak jsem už zmínila, minulý rok nebylo nezbytné, aby vstupovali do přímé interakce, ale zároveň vždycky někde stojí a jiní je mají spolu s herci v zorném úhlu, někde jsou oslovováni jako konkrétní společenstvo, jinde to je přítomné spíše latentně. A ano, ta poslední část, která už se odehrává přímo okolo Chaty pod Korunou a také uvnitř, tam, alespoň v minulém roce, to už bylo trochu na samotných účastnících, zda budou poslouchat sbor, půjdou si pro pivo, zaposlouchají se do zvukové instalace, nebo si půjdou péct buřty. Tudíž jejich účast a to, co uvidí, čeho se účastní spíš na nich samotných.
Jakou očistou má projít divák v rámci této tzv. meditační túry?
Když jsme o celém projektu přemýšleli, přišlo nám, že by bylo skvělé, aby tato meditační túra propojila tři momenty. První je, aby účastníci mohli zažít krajinu, kterou důvěrně znají v trochu jiné perspektivě a mohli ji tam vidět trochu jinak. To má zprostředkovat třeba ten prostý fakt, že se vyráží večer, a postupně se stmívá. Na jednotlivých místech, se účastníci zastavují, samozřejmě sledují to, co se tam odehrává, ale mají také prostor, aby se z tohoto místa dívali do krajiny.
Dále je tu ten moment, kdy se oživují příběhy, situace a vlastně i nějaké události, rituály, kterými tohle místo žilo nebo stále žije. Uchopuje je uměleckými prostředky a účastníci tak mohou vidět to, co znají z vyprávění, literatury, nebo vlastně sami žijí v zpracované performativně. A v neposlední řadě to je moment sociální. Tedy, že všichni účastníci vytvoří nové společenství a společně vykonají tuto pouť a zároveň ji spoluvytvářejí a mohou tam mít společný prožitek, který se může propsat do místního komunitního života.
Ptala se Tereza Kubalová